Je členem prestižní skupiny světových kadeřníků Haute Coiffure Francaise. Za trvalé přenášení francouzské módy byl oceněn zlatou medailí se safírem. Jan Špilar, který provozuje v Brně salon Střihoruký Edward, ostříhal na festivalu o víře v roce 2016 přímo na náměstí v Uherském Hradišti pět lidí. Také zde promluvil o vztazích. Zeptali jsme se ho na několik otázek.
Stříhání vlasů a festival o víře. Jak to jde dohromady?
Jsem kadeřník a jáhen, tak to jde dohromady (smích). Víťa Marčík vymyslel, že by bylo dobré, abych promluvil o vztazích, o lásce, o tom, jak je potřeba milovat, a jak my toužíme milovat a být milováni. Tak to vlastně vzniklo.
Na pozvánkách je napsané téma tvého vystoupení: Všichni chceme být milovaní, a proto chceme být krásní. Souvisí nějak vnitřní a vnější krása?
Určitě, samozřejmě. Když člověk miluje, tak je krásnej. Vždycky když člověk potká mladé lidi, jak jsou zamilovaní, nebo i staré lidi, jak jsou zamilovaní – my s manželkou pokukujeme po starých lidech, kteří jsou zamilovaní, protože chceme být také dlouho takto zamilovaní – tak je vidět, jak ti lidé zkrásní, když jsou plní lásky. To je samozřejmě ta láska nejvyššího stupně, kdy se člověk obětuje pro druhého, vzdává se sebe, dává se druhému a bere ho takového, jaký je: to jsou zkrátka ty nejhezčí dary. Pak je ten člověk vnitřně nádhernej. Proto spolu vnitřní a vnější krása souvisí.
Dovolím si osobnější otázku: Co pro tebe osobně znamená víra?
Víra? To je pro mě všechno. Já jsem si takto vybíral ženu. Říkal jsem si: Pokud nebude věřit, nemůžu si ji vzít, protože to nebudu mít s tím člověkem společné. Takže pro mě Bůh je na prvním místě a víra v Boha je pro mě „trest“ života: Já se probudím a musím být s ním, a když usínám, jsem s ním. Prostě nemůžu být bez něj. Byl bych s ním raději ještě víc, ale vždycky to nejde – člověk je línej a sobeckej, a tak se někdy také zapomene nebo uvolní. Ale je to pro mě hrozně důležité a nedovedu si to představit jinak. Ať už takovou tu formální, církevní stránku víry, kde se člověk zapojí, nebo i tu neformální, kde je člověk sám, kde je na záchodě nebo v posteli nebo kdekoliv jinde je. Je to stejné.
V čem vidíš smysl akcí, jako je tato – festival o víře?
Mně hlavně přijde, že se ukáže, že jsme normální, že nejsme „cinklí“. Že jsme normální lidi, kteří jenom chtějí žít plnej život, a myslíme si – v to věříme – že víme, jak na to. Možná potřebujeme setkání s ostatními lidmi, abychom tu svoji víru podrobili zkoušce, jestli věříme správně; jestli už nejsme jenom v takovém nějakém akváriu, jestli to je žitelné a jestli náš život oslovuje ty druhé. Protože bychom měli žít tak, že se lidé sami zeptají a řeknou: Člověče, ty jsi tak šťastnej a spokojenej, co to máš?
Foto: Lenka Fojtíková